Life between 2 cities

Asi si říkáte, co je tohle za název článku. Vysvětlím. Jak někteří z vás vědí, bydlím kousek od Brna. Moje přihláška na vysokou se ale zatoulala až do dalekého Zlínského kraje a nedopatřením mě přijali na obor který jsem z prvopočátku opravdu neplánovala. Chybička. Abych to trochu zkrátila, přijali mě, dostala jsem se, víc možností jsem neměla, takže Ahoj Zlíne, můj nový domove...



Můžu vám říct, že první 3 měsíce jsem zažívala peklo. Nezvyk z odloučení od své famílie a tiché vesničky, do města ruchu (a hlavně teda kolejí u hlavní silnice). Bylo to náročný, to vám nebudu lhát. Nikoho jsem neznala, protože žádný jiný magor se semnou do Zlína nechystal, takže mi nezbylo nic jiného, než se nechat přemluvit a jet na seznamovák a socializovat se (v tu dobu to nebyl zrovna můj šálek čaje a byla jsem silně, ale opravdu silně nervózní). Seznámila jsem se tam asi s tolika lidma, s kolika se teď doopravdy často bavím, díky bohu že jsem se nakonec nechala přemluvit, protože bych jinak byla úplně ztracená.

Samo o sobě bydlení ve Zlíně byla taková extra novinka. Roky jsem si říkala, že se odstěhuju a budu mít svůj klid. Po měsíci bydlení s pár holkama na "bytě" na kolejích jsem si říkala, že hlavně můžu být ráda, že bydlím tam, kde bydlím, a že mi rodiče dali najíst a o jídlo jsem se nemusela starat. Řekněme, že nejsem nebo jsem teda minimálně nebyla moc schopná kuchařka. Nebavilo mě to, nikdy. Ale když člověk bydlí sám, prostě ho to nutí se naučit aspoň nějakej základ, aby přežil. Kuřecí kousky s rýží a zeleninou z pytlíky už zvládnu lidi ! :D Úspěch!

Asi nejhorší na tom všem bylo cestování z Brna do Zlína. Každý týden tam a zpátky. Tohle se mi za ten rok docela zhnusilo, ikdyž cestování je pořád jedna z mých nejoblíbenějších činností . Rozhodla jsem se, že příští rok zkusím plnohodnotný život občana Zlína a domů budu jezdit opravdu jenom občas, protože jinak bych se z toho asi zbláznila. Uvidíme, zatím definitivní rozhodnutí je nějak v procesu a na 100% si ještě nejsem jistá jestli to tam přežiju (toto jsem psala ještě v prváku, teď už uběhlo půl roku a stejně domů jezdím, protože mě to ve Zlíně přes víkend nebaví a nikdo tam není :D).

Nicméně se už rok a půl vyskytuju tak nějak každý týden ve "studentském" městě a musím říct, že jsem ráda, že jsem se dostala právě sem. Pro vás, kteří se chcete osamostatnit, ale myslíte si, že vám bude chybět domácí kuchyně a plná lednička, právě vám doporučuju o tom popřemýšlet. Za x let, co jsem byla závislá na rodině a byla neschopná dokázat něco sama, jsem teď hrozně ráda, že jsem tohle podstoupila. Sice mě více jak bydlení děsí škola, pro kterou jsem zrovna zrozená nebyla, ale bojuju jak jenom to jde! :D

Vám, co tohle nebo něco podobného zažíváte, bych chtěla popřát štěstí a říct vám, že s vámi soucítím, protože jsem na tom úplně stejně :)

P.S.: Napište mi do komentářů, jaké články byste chtěli číst a které vás nejvíc baví, moc mi to pomůže! :)

XO ♫♀ Adorkable